Jak mediální a měřící technologie ovlivňují naše vnímání světa a vztah k němu?

Výstava Terra Incognita se na tuto otázku pokusí odpovědět pomocí filmových esejí a galerijních instalací. Zdůrazní při tom procesy, které v dlouhodobé perspektivě propojují zobrazování Země s jejím chápáním jako zdroje určeného k těžbě a přeměně v kapitál. Současně poukáže na to, že samotné mediální a měřící přístroje jsou na těžbě surovin závislé, protože obsahují různé minerály a drahé kovy.

Vystavující: David Blandy, Kryštof Brůha, Harun Farocki, Su Yu Hsin, Sasha Litvintseva & Beny Wagner, Ioana Vreme Moser, Bára Mrázková & Karolína Žižková, Susan Schuppli, Selmeci Kocka Jusko, Agustina Woodgate

První část výstavy se zaměří na mocenské a historicky určující způsoby vnímání reality. Jak svět zobrazujeme, pojmenováváme či měříme, totiž ovlivňuje, jak o něm přemýšlíme. V této části bude ukázáno, že ani zdánlivě objektivní systémy, jako jsou vědecké jednotky nebo metody měření, nejsou neutrální, ale vznikly v konkrétním historickém a mocenském kontextu. Prizmatem videoeseje Sashy Litvintsevy a Benyho Wagnera proto například nahlédneme výpočtovou chybu, jež je až dodnes vepsána v etalonu evropského měření, tedy v jednotce metru. Stejným kontroverzím pak pomocí instalace Agustiny Woodgate vystavíme základní kategorizační jednotku hmoty, tedy jeden elektron.

Druhá část pak představí projekty, jež dávají prostor věcem a materiálům, které při používání zobrazovacích technologií normálně neřešíme a nevidíme. Procesy záznamu, ukládání a čtení informací za tímto účelem promění v performativní události. Výstava tuto problematiku akcentuje například prostřednictvím instalace Ioany Vreme Moser, která se zaměřuje na vztah mezi zápisem informace do obvodů mikročipu a její postupnou degradací. Obdobné propojení záznamové technologie a okolního prostředí odhaluje také videoesej Susan Schuppli, sledující chování kamerového čipu v podmínkách arktické zimy.

Koncepce výstavy vychází z pojmu terra incognita, kterým Evropané po staletí označovali neznámá území na mapách, tedy tzv. bílá místa. Automaticky na ně nahlíželi z odstupu, jako na teritoria, která je potřeba nejen prozkoumat a popsat, ale následně také obsadit a zužitkovat těžbou zdrojů. Tento dnes již zastaralý kartografický koncept bude přímo v galerii naplněn novým významem, jenž se logice dobývání vymyká. Prostřednictvím jednotlivých uměleckých děl výstava přehodnotí odstup, který nám zobrazovací technologie vůči světu poskytovaly a připomene, že jsme závislí na přírodních zdrojích a máme vůči planetě určitou odpovědnost.

Dům fotografie - Galerie hl. města Prahy