Název výstavy v sobě nese přesně ten druh dvojznačnosti, jakou měl Vít Soukup rád.

Na jedné straně je to znamení výběrové retrospektivy, která připomíná dílo předčasně zemřelého malíře, filmaře a příležitostného grafika, na straně druhé odkaz k tomu, že byl jedním z prvních umělců své generace, který se nebál do své tvorby skutečné retro vytáhnout. Pro Víta Soukupa, jemuž známí neřekli jinak než Beruška, ale retro nepředstavovalo jen nostalgicko-vizuální hru, zásadní byla autenticita motivů, proto je přemalovával z dobových novin, časopisů a propagačních tiskovin.

Soukupova malba se postupně vyvíjela od šťavnatého realismu, přes abstinenčně neurotickou expresi až k realistické abstrakci. Jeho vizuální jazyk byl vždy pevně ukotvený ve skutečnosti, ale zároveň ji dokázal znejistit a transformovat v obraz, který je víc než jejím záznamem. Vít Soukup měl schopnost vytáhnout z každého tématu, kterým se zabýval, to podstatné, co charakterizovalo dobu i její českou stopu. V prvních cyklech se soustředil hlavně na to, čím byla vykolíkovaná mysl socialistické éry. Jídlo jako fetiš hojnosti, kosmické úspěchy jako oficiální mýtus pokroku a chlupaté kozácké čepice coby módní groteska všedního dne. Z jeho strany nešlo o sentiment, ale analýzu mentálního smogu, který tehdejší společnost obklopoval. Jeho vážně míněná ironie šla často až za hranice trapnosti, a dokázal skrze ni pojmenovávat mechanismy, které formovaly kolektivní normativy.

V době spotřební demokracie se jeho pozornost přesunula k jinému typu vizuálního balastu. Série IKEA, malovaná podle komerčních letáků, ukazuje především vzorníky, detaily koberců a další náměty, které jako atraktivní zboží nedávají úplně smysl. Jsou to fragmenty, které mají prodávat životní styl, ale samy o sobě jsou bezobsažné stejně jako jejich názvy. Vít Soukup v nich odhaluje estetiku globalizovaného konzumu, v němž je člověk redukován na uživatele katalogu. I zde se dotýká české zkušenosti, totiž přechodu od nedostatku k nadbytku, který je stejně prázdný, jen v pestřejším obalu.

Jeho poslední cyklus Armáda pro republiku se vrací k figurkám východoněmeckých indiánů, bojovníkům z novinových snímků i kindervajíček a akčním hrdinům porevolučních filmů, jako by šlo o novodobé blanické rytíře, kteří snad jediní mají zájem bránit vlast Švejků před potenciálním nebezpečím. Vít Soukup znovu vytahuje ironii, i když je tentokrát její tón o poznání temnější. Zvlášť v dnešním kontextu jsou jeho obrazy až znepokojivě aktuální.

Retro? je proto nejen připomínkou jeho tvorby, ale i návratem k otázkám, které pokládal. Co tvoří českou identitu, jak a jestli vůbec se proměňují naše národní hodnoty a proč se některá témata vracejí s takovou umanutostí? Soukupovy cykly jsou kromě jiného i mapou národní psychologie přežívání. Schopnosti ironizovat vlastní situaci, ale zároveň ji brát vážně, protože právě tato dvojznačnost je způsob, jak se Češi vyrovnávají s dějinami. Je to výstava, která ukazuje malíře, který dokáže být současný v jakékoli době, protože minimálně tušil, že minulost u nás nikdy úplně nemizí – jen lehce změní svoji tvář.

Radek Wohlmuth

Galerie Václava Špály