Roman je v galerii po sedmi letech druhým vystavujícím členem rýmařovské skupiny Octopus. Předešel ho tu souborem jemně barevných snímků dírkovou kamerou, svým cyklem s názvem Sudetenland, Roman Panáček z Janovic-Nového Pole. Oba se podíleli na letitém programu výstav tamního městského muzea a řadě dalších aktivit nezávislé, do roku 1989 undergroundové skupiny, která v odlehlém místě „drsného kraje“ vzdorovala zákazům. Romanův otec, pan Jiří Karel má výsostnou zásluhu na samém bytí a ryzí kvalitě zmíněného muzea.
Roman chtěl, ale nemohl studovat. Kreslil a maloval od dětství a nikdy se nevzdal. V devadesátých letech bylo už pozdě, zůstal skvělým samoukem, který si nezadá s ostatními. Je perkusistou hudební skupiny Sibérija a jeho malba odráží vervou podobné vnímání a cítění ryze malířských forem. Prvoplánově nepopisuje, zrcadlí ale zřetelně viděné. Rozpoznáme figuru, hlavu, krajinu, její plány, vrstvy a obzor, který ji vymezuje, a přece je motiv vedlejší. Jádrem je tu sama malba. Vyjadřuje se někdy výbušně sytou barvou, jindy ji tlumí do zemitých poloh, zraňuje vrypem, překrývá ostrou linií kresby, nechává vyznít v její síle. Maluje s plným nasazením, nebrzdí proces malby podrobným detailem, upřednostňuje hutné tvary, vržené na plochu plátna či papíru. Počítá i s náhodou, se samovolností procesu. Neoslabuje svou výpověď přílišným rozvažováním, naléhavost výpovědi je pro něho rozhodující. Motiv ho vede a určuje směr; na cestě k obrazu je důležitý a orientuje i diváka, ladí jeho mysl. Na konci procesu ale ustupuje do pozadí a dál mluví obraz sám. Mluví vlastní řečí a vystačí si s ní. I nám stačí vrhnout se do ní, přijmout její hudbu tvarů, vstoupit do hmoty a síly barev jako do rytmu Romanových bubnů a nechat se jimi nést...
