Kurátor Otto M. Urban.

„Svět je maškaráda. Tvář, šat a hlas, a všechno je předstírané. Všichni se chtějí zdát tím, čím nejsou, všichni klamou a nikdo se nezná.“ Francisco Goya, Nikdo se nezdá (poznámka k listu z cyklu Caprichos, 1796)

Plakáty pro apokalypsu

Martin Gerboc je ve své výtvarné tvorbě dlouhodobě konzistentní. Ve druhé polovině 90. let minulého století nalezl tematické ukotvení v Berlíně Výmarské republiky, v polosvětu tamních kabaretů i vřavě politických demonstrací. Berlín byl tehdy fascinující místo, metropole, fénix vstávající z válečného popela. V březnu roku 1922 byl v Mramorovém sále berlínské zoologické zahrady premiérově uveden film F. W. Murnaua Nosferatu s Maxem Schrekem v titulní roli, filmový průmysl dosahoval ve 20. letech neustále nových vrcholů a výzev, vzniká fenomén hvězdy i s tím spojená davová šílenství a manipulace. Svět akceleroval do netušených rychlostí, Fritz Lang již v roce 1927 představil v Ufa-Palast svou monumentální dystopii Metropolis.

Gerboc v Berlíně objevil svět, který má své vrcholy i propasti, kde můžete neustále nalézat nové a nové příběhy, od tanečních představení Šílenství nebo Kokain od Anity Berber, sexuologické výzkumy doktora Magnuse Hisrchfelda v jeho Institut für Sexualwissenschaft. Bertold Brecht v roce 1928 uvedl v Theater am Schiffbauerdamm Žebráckou operu, hudba Kurta Weilla se rozšířila do celého světa a zní dodnes. Otto Dix či Georg Grosz ve svých obrazech a kresbách zachycovali temné stránky, hnus a špínu zapadlých uliček, zoufalství i rezignované zklamání. Přesto, nebo možná právě proto, se v takovém světě tančilo, stále více a více se ale stával jakousi karikaturou, metaforou anarchie a chaosu, mechanickým strojem, jehož rychlost již nelze ovlivnit a tragický konec je již na dohled. Na konci tunelu je tma. Martin Gerboc je v takovém momentu zacyklen, nalézá ale stále nové úhly pohledů, nové možnosti a kombinace. To, na co se díváme, ale nejsou historické ilustrace, nejsou to sentimentální obrazy vzpomínek na zašlý svět, který je nenávratně minulostí.

Gerboc ve svých obrazech vše obrací naruby. Jeho vize jsou zcela současné. Prostřednictvím metody střihu a koláže dosahuje určité filmovosti, obrazy působí jako momentky z bizardní noční můry. Zobrazené postavy mají často výrazná gesta, inspirovaná vypjatostí některých listů z Goyova cyklu Hrůzy války. Tato vazba je u Gerboce již dávno přiznaná, nejvýrazněji snad v cyklu Vanitas z roku 2012. Francisco Goya je dalším z velkých tvůrců, ke kterým se Gerboc pravidelně navrací. Poutá jej nejen uměleckou bravurou, ale i svou odvahou a nekompromisní otevřeností, která dodnes vyvolává silné reakce.

Galerie Václava Špály