Konceptuální umělec Miloš Šejn (1947) svým mnohovrstevnatým dílem vstupuje do světa fenoménů, aby v nich nově a jinak komunikoval jádro a obrysy vlastní lidské přítomnosti.

A nejsou to pouze jevy spojené s komplexním vnímáním místa a času v jeho nejobecnějších, esenciálních rovinách. Často se jedná i o průzkum skrytých, zastřených, či časem převrstvených vztahů případových, které souvisí s lidskou pamětí, osobní minulostí, s fakty i mémoire involontaire. Takovým partikulárním fenoménem je i rodinná vzpomínka na sochařku Hanu Wichterlovou (1903–1990), která mívala ateliér na Újezdě kousek od ateliéru Josefa Sudka, a s kterou se Miloš Šejn osobně jako dítě znal.
Půdorys výstavy pro Ateliér Josefa Sudka tvoří průnik místa, času, paměti a mediálních stop (fotografie, video, kresba). Významnou roli tu sehrává Sudkova fotografie sochy Wichterlové, nazvané Černá hlava. Její zavřené oči jsou spínačem dění, jehož hlavním referentem je vnitřní zrak. Ten, který propojuje skrytost myšleného s tváří spatřeného. Ať už je to tvář lidská, tvář nalézaná jako metafora místa nebo průzoru či průhledu. Je to námět, který se zračí také v názvu výstavy ZATVÁŘÍ. Český novotvar přesně postihuje teritorium, v němž se jakákoliv pomíjivá zkušenost mění v nadčasovou, trvalou esenci. Esenci, která tím, že je zapomenuta, nezaniká, neboť jednou zformulovaná trvá ve své existenci v jiném řádu platnosti navždy.

Petr Vaňous

Ateliér Josefa Sudka