Přes různé kapitoly své tvůrčí dráhy, jako textilní výtvarnice a jako malířka, se Jitka Štenclová (*1952) věnuje hledání umělecké řeči schopné odkrývat a znázorňovat struktury, proměny a pohyby odehrávající se v lidské mysli, v přírodě a v kosmu. Zákonitosti, souvztažnosti, ale i nepředvídatelnosti těchto jevů se u autorky projevují především v jemných, uvolněně pojatých geometrických útvarech citově obohacených o spontánní dynamičnost, vnášející emocionální náboj do obrazové kompozice. Vzniká tak uhrančivá souhra mezi intuicí a rozumem, mezi individuálním a univerzálním.

Prostřednictvím sytých barev a jejich vzájemných rezonancí k nám autorka promlouvá o celé široké škále toho, jak ona – i člověk obecně – prožívá a reflektuje svou existenci. Barva je u Jitky Štenclové zároveň vyjádřením světla, respektive toho pomyslného světla, které prosvítá vnější vrstvou světa. Toto vším prostupující světlo propojuje to, co vidíme s tím, co neviditelně cítíme. Výsledkem je symbolický portrét, který proniká skrze plášť předmětné reality a radostně odhaluje jinak skryté síly a rytmy našeho bytí.

Kurátor: Richard Drury

Dům umění a kostel sv. Václava v Opavě