Společná výstava Nového sdružení pražských umělců, spolku založeného v roce 1992 Jiřím Načeradským, v obrazech, grafikách, fotografiích i plastikách, nabízí díla zastupující řadu stylů moderního, klasického i poněkud netradičního umění. Cílem expozice je, jako vždy, kromě seznámení odborné i laické veřejnosti s tvorbou členů sdružení, i obohacení kulturní nabídky v Praze.

Název kolektivní výstavy Spolu 2 Nového sdružení pražských umělců (s díly 17 zastoupených malířek a malířů, 1 sochaře a 1 fotografa) by mohl být jen stroze technickým neimagitativním a nemetaforickým popisem stavu kolektivní výstavy, která proběhla v srpnu 2023 v pražské Novoměstské radnici. Půjdeme-li pod povrch, můžeme hovořit o ideji a duchu diskuze, spojenectví, spolupráce, palety názorů, nesoupeření a kamarádství. Samotný název sdružení by pak mohl svádět k “pouhému” lokálnímu profesnímu uskupení, ale jeho “členská základna” je rozkročena do širší nad evropské dimenze.

Z Íránu pochází malířka Yasmina Golshani, která dlouhou dobu pracovala ve Franci. Její tvorba je reakcí na současný politický konzervativismus iránského státu, který odmítá respektovat práva žen a vůbec západoevropskou tradici politického liberalismu. Zdeněk Řípa našel svoji cestu v umění kaligrafie, kdysi čínské, později perské, nepřitaká ovšem konzervativním tendencím v ní možná pro někoho obsaženým, ale hledá přes ni vyjádření podpory hledání osobní svobody.

Z Francii pocházející malířka Valexia přistupuje k své tvorbě jako určité umělecké analogii k astrologii a alchymii, hledání a u/pochopení jakého výtvarného kamene mudrců, ale i zákonitostí (panteistické) přírody, obsažené i v paměti, duši a prapodstatě vody.

Hlubinné pohledy do kosmu, leckdy konkretizované v radostném světě rozkvetlé přírody nabízí díla výtvarnic Václavy Zouplnové a Olgy Stárkové Ta oscilují mezi panteismem a katolickým křesťanstvím, chápou zemi jako součást všeMíru/vesMíru. Přírodu zobrazoval velmi živým až bujarým rukopisem i již zemřelý člen Nového sdružení Antonín Navrátil, po němž nese název výstavní prostor v Husinecké ulici na Žižkově.

Explozivní malby Pavla Straky jsou napájeny básnickými metaforami balkánské poezie, zvukem slov (víc než jejich sémantikou), numerologií a astrologií s osudovostí milostného prožitku. Pro mnohé v Novém sdružení tvořící představuje hudba a tanec dialogickou opozici: Václav Frolík často a velmi dynamicky zachycuje jazzové koncerty, Iva Fialová je při malování posilována osobní zkušeností s tancem, nejen flamengem s barvami Španělska a Radžastánu. Bývalý tanečník a mim, dnes sochař, Jan Vít pohyb minimalizuje do téměř zenové meditace a asketického soustředění se. Výraz Aleny Petříčkové je harmonizován hudbou a pestrými barvami tónů zrajícího podzimu, oslavou nešedivosti a odmítáním nudy každodenního stereotypu.

Kosmologický přístup dlouhého – nedynamického času – reprezentuje meditativní melancholik Petr Tošovský, čerpající z mytologie klasického Řecka. Další členové Nového sdružení také zpracovávají okolní svět různými stupni abstrakce: Jindřich Modráček lehkou až ironickou Miroslav Pangrác ml. výraznou barevností a vztahem k fyzikálním zákonům, Vladimír Všetečka se soustřeďuje na geometričnost zemědělské krajiny a František Koudelka sleduje až meditativně zejména gotickou architekturu.

Vtipné polohy nabízí humoristicky zaměřená tvorba Miroslavy Mádrové, v jemnější rovině (s určitou příbuzností k fantastičnosti J. Miróa a H. Bosche) práce Milana Křenka.

Zklidnění ve fotografickém přemítání v očích pozorovaných nostalgizuje bývalý katolický farář Marian Zajíček v podzimních mlhách za četby svých oblíbených francouzských prokletých básníků.

Pavel Straka

Novoměstská radnice