Petra Navrátilová (1986) pochází z Citova u Přerova. Po střední umělecké škole v Uherském Hradišti studovala na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru restaurování. Právě restaurování je v jejím případě vlastně dvojsečnou záležitostí – obecně není tolik zapsaná volnou tvorbou, náchodská výstava Poklady je její první samostatnou výstavou. Petru samotnou ale restaurování přivádí na místa, kam se obvykle člověk nepodívá, vidí památky v drsném stavu, a cesta do Himalájí byla v rámci záchrany nástěnných maleb v budhistickém klášteře. Pro její volnou tvorbu je restaurování přínosné, schovává si materiály ze dvou světů, jednak co už nejde opravit – rozbité kachle například, stejně jako z druhého břehu, pracovní materiál – třeba z čištění obrazů restaurátorkou použité vatové tampony. Sama o tom říká, že tohle sbírání je „vrozená vada“, a ta se netýká jen předmětů z její práce, schovává či schovávala vajgly, peří a jiné věci, a musím říci, že má mé sympatie, každý takový člověk je zajímavý, netuctový. Věděla a ví, že schovávané věci použije nějak do asambláží, ale až při tvorbě, nebo časem se ukáže přesně jak. U těchto asambláží si divák není, a zřejmě ani nemá být jist, zda jde o „obyčejnou“ asambláž, či o dílo s až malířskou sílou. Používá i hřebíky ze starých obrazů, propojuje asambláže s materiály z dneška, a někdy takový obraz propojí barvou. Navrátilová nedává nalezenou věc do souvislostí, kdy z ní může být umění, ona o tom přemýšlí jako o zcela regulérním díle, které vytváří, a které jen z odpadu vzniká v jejím ateliéru na Pragovce, kde je už třináct let. Taková tichá slečna vytváří díla, která vládnou sama i společně, a název výstavy Poklady je nakonec zcela oprávněný, jen prosím nevzpomínat – i když se to v tomto regionu nabízí – na autora literárního díla blízkého jména. Tak ukecané její poetické práce nejsou.

Kurátor: Petr Pokorný

Galerie výtvarného umění v Náchodě