Šimon Szabo se aktuálně umanutě drží vysokého, možná by se dalo říct až sochařsky výsostného materiálu – mramoru. Objemová hustota této metamorfované karbonátové horniny se řadí mezi nejvyšší, a tak bývají i malé sochy poměrně těžké. Právě hmotová tíha mramorových soch kontrastuje s něžnou povahou jejich povrchového účinku. Vizuální i haptický efekt této horniny je potvrzený dějinným vývojem tisíců let a očividně i díky práci Šimona Szaba se neztrácí z dohledu. Autor operuje s jeho duálním hrubým zpracováním, definovaným tesanými vrypy a exkluzivním, ve smyslu vyhlazeným a leštěným, povrchem. Protikladnost finálního účinku důmyslně otevírá možnosti vnímání, kdy vizuální hmat diváka chvíli klouže po hladkém povrchu, aby vzápětí zapadl do hrubých brázd vytesaných sochařským dlátem.
Szabo permanentně obkružuje téma sexuality jako archetypálního principu. V tvarosloví, barevnosti a detailech odkazuje na sexuální atributy, které ale bývají zakódované pod povrchem bezprostředního čtení. Nepřímá čitelnost je záměrným mechanismem, kdy autor vytváří jakási vizuální homonyma, nabízející ambivalentní možnosti čtení. Do soch vkládá i duchovní a mytologické odkazy, například egyptské (Sfinx), antické (Minotaurus) nebo i gotické kultury (formální prvky lomených oblouků, kružeb).
Mramorové sochy ve výstavě kontrastně doplní keramické reliéfy na stěnách, na nichž autor kromě formálního účinku pracuje i s barevností.

Kurátor: Jaroslav Michna

Galerie výtvarného umění v Ostravě