Nezlatě zlaté časy Rembrandtova Amsterdamu

Výstava Rembrandtův Amsterdam. Zlaté časy?, pořádaná Städel museem ve Frankfurtu nad Mohanem od listopadu 2024 do března 2025, představila život v Amsterdamu 17. století v mistrovských uměleckých dílech. Tvorba Rembrandta a jeho současníků zachytila město v době největšího vzestupu, kdy se stalo prosperujícím centrem světového obchodu, ostrovem náboženské plurality a současně místem svobodného bádání a vzkvétající umělecké tvorby.

Koncem 16. století vyvolala prosperita města spojená s náboženskou tolerancí příliv imigrantů a tím i narůstající sociální problémy. Poté, co roku 1578 vyhlásil Amsterdam nezávislost na španělském království a stal se protestantským, byla uzavřeny katolické sociální ústavy pečující o potřebné. Protestantský magistrát musel reagovat zakládáním nových zařízení, jako byly sirotčince, starobince a útulky pro bezdomovce, jejichž správu svěřil dobrovolníkům, označovaným jako „regenti“ a „regentky“. Regentka charitativního spolku byla zároveň jedinou veřejnou funkcí, kterou mohly tehdy zastávat ženy.  Malba Regentky Burgerweeshuis (1633-34) od Jacoba Adriaensze Backera portrétuje skupinu takových žen, které se obvykle staraly o čistotu, nákupy, oblečení, jídlo, personál a byly zodpovědné za výchovu a vzdělávání dívek v sirotčinci. Tato zobrazení bývají inspirována katolickou obrazovou tradicí sedmi skutků milosrdenství, jakou reprezentuje dílo malíře Pietera Aertsena z roku 1575.

Skupinový portrét symbolizuje v Amsterdamu 17. století příslušnost k měšťanské elitě, k níž vedle regentů sociálních ústavů patřili též členové střeleckých spolků. Již od pozdního středověku ve městě existovaly tři střelecké spolky – mušketýři, kušaři a lukostřelci, jejichž členové měli povinnost v případě napadení bránit město.  Střelecké spolky si objednávaly skupinové portréty pro reprezentační prostory svých sídel. Nejslavnější z nich – Rembrandtova Noční hlídka (1642) – je současně jedním z nejcennějších obrazů na světě, a proto nikdy nesmí opustit amsterdamské Rijksmuseum. Původně byla součástí obrazové výzdoby zasedacího sálu mušketýrů v domě střelců. Na frankfurtské výstavě ji zastoupila dobová kresebná kopie, pořízená v letech 1653-55 Jacobem Colijnsem. Expozice současně představila výběr měšťanských skupinových portrétů od Rembrandtových současníků, například  Govaerta Flincka, Cornelia Anthonisze a Bartholomea van der Helsta.

Po vzoru amsterdamských střeleckých gild se nechávali portrétovat i členové chirurgických spolků. Akademicky vzdělaní lékaři tehdy pořádali veřejné přednášky, a to včetně veřejných pitev, které sloužily k demonstraci anatomie lidského těla.  Jednalo se o společenské události, které doprovázela hudba, jídlo a pití. Kromě městských chirurgů a vzdělaných měšťanů se těchto akcí účastnili také umělci, aby si osvojili základní znalosti o lidské anatomii. Těla, která byla v theatrum anatomicum pitvána, pocházela od popravených trestanců. Pitva zvyšovala v tehdejším pojetí trest, neboť pouze neporušené a řádně pohřbené tělo mohlo dojít spásy.  Další z Rembrandtových proslulých děl – Anatomie doktora Tulpa (1632) – také nebylo ve Frankfurtu vystaveno, návštěvníci však mohli obdivovat jiný výjev, fragment z Rembrandtovy Anatomické přednášky Dr. Jana Deijmana (1656). Historickou osobnost Dr. Nicolaese Tulpa pak představila jeho terakotová busta od Artuse Quellinuse z let 1657-58.

Z Rembrandtovy malby Anatomická přednáška Dr. Jana Deijmana se po požáru na počátku 18. století zachoval pouze fragment. Rekonstrukce obrazu na stěně výstavní síně demonstrovala jeho původní velikost a kompozici. Vedle ní se nacházela umělcova přípravná skica. Poloha mrtvého těla odkazuje na slavné Oplakávání Krista od italského renesančního mistra Andrey Mantegni z roku 1480. Zvolená perspektiva dovoluje pohled do otevřené břišní dutiny mrtvého muže. Nad ním stojící asistent drží v rukou část lebeční kosti, zatímco přednášející lékař se chystá odkrýt vnitřní část mozku.  K tématu anatomických demonstrací se vztahovala i další vystavená malba – Přednáška Dr. Sebastiaena Egbertsze o kosterní anatomii z let 1601-03, připisovaná Nicolaesi Eliaszi Pickenoy nebo Werneru van den Valckert. Běžnou práci tehdejšího chirurga – pouštění žilou – zachytil Egbert van Heemskerck na obraze Rodinný portrét chirurga Jacoba Fransze (1669).

Vyvrcholením výstavy byl sál s Rembrandtovými grafickými listy, jemuž dominoval tzv. Stozlatkový list, který pojednává námět Krista uzdravujícího nemocné podle Matoušova evangelia. Kristus zde vystupuje z temnoty obklopen zářivým světlem, okolo něj se shromažďují bohatí a mocní stejně jako chudí a nemocní. Rembrandt vyobrazil individuální charaktery a opíral se přitom o přesné pozorování reality. Studoval místní chudinu, aby vytvořil uvěřitelný obraz biblické scény. V expozici se nacházely i menší lepty, které Rembrandt používal jako studie k velkým komponovaným grafikám nebo k malbám. Stozlatkový list patří k nejnáročnějším Rembrandtovým grafickým listům. Jednotlivé tisky byly již ve své době vysoce ceněny a obchodovány za horentně vysoké sumy, od čehož se odvíjí i pojmenování tohoto listu.

Stojí za povšimnutí, že příslušníci chudiny nebyli tehdy považováni za hodné zobrazení. Dokonce i na reprezentativních portrétech regentů a regentek charitativních ústavů jsou chudí přítomni jen jako stereotypní okrajové postavy. Pouze Rembrandt projevil ve svých leptech opravdový zájem o sociální outsidery. Zachycoval žebráky, nemocné, pouliční prodejce a hudebníky a dokonce propůjčil některým z nich vlastní rysy.  Rembrandt na rozdíl od mnoha svých současníků nikdy nevytvářel stereotypy, což je dokladem jeho umělecké velikosti. Jedinou výtkou vůči frankfurtské výstavě je její poněkud zavádějící název: Rembrandtových maleb se zde návštěvník dopočítal na prstech jedné ruky. Navzdory tomu byla expozice zdařilou přehlídkou amsterdamské malby 17. století, přinášející navíc divákovi barvité svědectví o soudobém životě v Holandsku.

Text: Eva Čapková
Foto: Städel Museum Frankfurt am Mein (6,8), archív autorky (1-5,7,9,10)

• portrét
• Rembrandt
• barokní malba
• holandská malba
• barokní grafika