Ondřej Michálek v labyrintu znaků a textur

Setkání s grafickou tvorbou Ondřeje Michálka přináší osvěžení a radost. Jeho díla v sobě spojují osobité vidění světa, vytříbenou formu a technicky dokonalé zpracování, často provedené inovativním autorským postupem.  Výstavu Michálkových grafických listů pod názvem S radostí zabloudit můžete navštívit v pražské Galerii Millennium do pátku 2. května 2025. 

V kontextu současné české grafiky je Ondřej Michálek nepřehlédnutelnou osobností jak pro výtvarnou kvalitu a originalitu své tvorby, tak pro inovativní přístup k široké škále rozmanitých grafických technik, s nimiž pracuje. Nelze opomenout ani zásadní význam jeho pedagogického působení na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde předává své mimořádné znalosti a praktické zkušenosti novým generacím grafických umělců po dobu delší třiceti let. Za celoživotní přínos grafickému umění se mu dostalo uznání v podobě Ceny Vladimíra Boudníka za rok 2019. Jeho aktuální pražská výstava v Galerii Millennium sestává ze dvou asymetrických částí. Menší z nich je sondou do dřívější Michálkovy tvorby, zahrnující především linoryt a autorské techniky na bázi tisku z výšky, případně kolografie. Větší část expozice představuje průřez tvorbou od roku 2010, kdy se zájem umělce přiklonil k práci s akvatintou, čárovým leptem, suchou jehlou a autorskými technikami na bázi hlubotisku.

Přístup Ondřeje Michálka ke grafické tvorbě je možné charakterizovat jako experimentální, je však nutné zdůraznit, že vždy se jedná o experiment prováděný s absolutní profesní poctivostí. Umělec zkoumá možnosti tradičních grafických metod a tam, kde naráží na jejich limity, pokračuje vytvářením vlastních autorských postupů. Pro “hlubotiskové” období jeho tvorby je příznačný tematický cyklus Akvadukty a jemu blízký cyklus Promenády.  Nosným motivem jsou zde složité lineární struktury, spočívající na štíhlých sloupových podpěrách v rovinaté krajině. Tyto konstrukce evokují v detailu starořímské akvadukty, v celku se však od nich odlišují svým komplikovaným větvením a mimoúrovňovým křížením, čímž připomínají spíše moderní dopravní stavby, invazivně se šířící do všech směrů.  Tyto z ptačí perspektivy viděné labyrinty se jeví podobně záhadné a znepokojivé jako kruhové megalitické stavby v Stonehenge a v Avebury. Úvahy o jejich původu a smyslu ponechává autor na divákově imaginaci. 

Jiným výrazným tematickým cyklem realizovaným v technice akvatinty jsou Znaky. Tyto lineární struktury se svým exaktním, čistě definovaným tvarem podobají Akvaduktům, svou jednoduchostí a fragmentárností však připomínající spíše grafémy. Na ploše listu je Michálek nejprve různými způsoby řadil a spojoval, anebo překrýval a vrstvil, takže výsledný tisk evokoval podle míry uspořádání někdy zprávu v hieroglyfickém písmu jindy chaotickou změť znaků. Logika vývoje si však vždy vyžádala, aby tendence k anarchii byla vyvážena určitým stupněm organizace. Snad proto začal umělec po čase znaky uspořádávat do keřovitých a stromových struktur. Tak se zrodily první listy další tematické řady – Nové zahrady.

Také období práce s hlubotiskem po čase vyústilo v hledání a nalézání autorských postupů.  Ondřej Michálek však v protikladu k duchu doby nespěchá a nestřídá jednu povrchní inovaci za druhou, ale po vyčerpání možností osvědčených technik vytváří sofistikované a časově náročné postupy o několika pracovních fázích. V posledních zhruba sedmi letech vychází při grafické tvorbě ze štětcové malby barvou na bázi tonerového prášku. V druhé fázi malbu oskenuje a digitálně zpracuje. Úprava na počítači je pouze pomocným krokem, jehož smyslem je vyčištění a zvýraznění jemných textur, případně jejich převedení do negativu. Upravený námět autor vytiskne na matrici UV barvou, která plní funkci leptacího krytu, a teprve v poslední fázi procesu jej zpracuje tradiční hlubotiskovou technikou.  

Na výtvarném umění je vzrušující, že podobně jako si někdy nové téma vyžádá novou techniku, může jindy technická inovace naopak přinést nové téma. To je zjevné i v tvorbě Ondřeje Michálka z posledních let, kdy spojení grafické technologie s malbou iniciovalo významný námětový posun od pevných, exaktně geometricky definovaných tvarů k měkkým, spontánně rašícím formám. S určitým zjednodušením nutným pro každou generalizaci lze hovořit o proměně abstrakce geometrické v abstrakci organickou. Tato změna názorně vynikne při srovnání většiny prací vzniklých po roce 2020 s tvorbou z předchozí dekády, reprezentované výše zmíněnými tematickými řadami Akvadukty, Promenády a Znaky. Grafické listy Nezadržitelný růst (2021), Nové výpěstky (2021), Tanec II (2022), Monument s výhonem (2025) či Noční tanec (2025) jsou svým amébovitým tvaroslovím doslova protikladné exaktní logice Akvaduktů, evokujících inženýrské výkresy v axonometrické projekci.

Zapojení malby vneslo do grafického procesu vedle organických forem ještě další významotvorný fenomén, kterým jsou jemné porézní textury spontánně vznikající při schnutí čerstvé malby na papíře. Tyto zvláštní textury se svým porézním charakterem podstatně odlišují od vlásečnicových textur vytvářených pohybem štětce. Jsou výsledkem samovolného fyzikálního procesu, který umělec nemá plně pod kontrolou, který však může částečně ovlivnit nastavením jeho podmínek a následně vyžít pro výtvarný záměr. Znovu tak přichází ke slovu princip řízené náhody, který byl široce uplatňován v umění informelu a s nímž cílevědomě pracovali již nejoriginálnější z tvůrců české grafiky šedesátých let. V této souvislosti je nutno připomenout Čestmíra Janoška a Vladimíra Boudníka. V případě Janoškových “mrazovek” se jednalo o využití fyzikálního procesu krystalizace, v případě Boudníkových experimentů s “leptem rzí” a “exhumovanou grafikou” o chemický proces korodování kovu.  

Reprezentativní ukázkou výtvarného uplatnění samovolně vznikajících textur v nové tvorbě Ondřeje Michálka je grafický list Stabilizovaný monument (2025). Nepravidelný vertikální objekt je v celé své ploše pokryt texturou porézního charakteru a může tak v závislosti na divákově imaginaci představovat stvol kaktusu stejně jako pískovcovou skalní věž. Příčinou pozoruhodné skutečnosti, že tentýž nejednoznačný motiv může současně evokovat rostlinu i geologický útvar, je projev spontánních fyzikálních procesů, které jsou univerzální povahy a podílejí se na utváření objektů živé i neživé přírody. Tento a podobné grafické listy dokazují, že i v době digitálních technologií zůstává příroda v širokém smyslu, zahrnujícím též její skryté vnitřní síly, jedinou opravdu nevyčerpatelnou studnicí inspirace.

Domnělé bloudění Ondřeje Michálka v labyrintech znaků a struktur je ve skutečnosti spíše cílevědomým zkoumáním podstaty vnějšího viděného světa i vnitřního světa imaginace, který s ním hluboce souvisí. Každý poctivý a důsledný průzkum dospívá po čase k poznáni a každé poznání přináší potěšení a radost. S radostí zabloudit – název současné výstavy v Galerii Millennium – je proto jen zdánlivým slovním paradoxem.

Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Ondřej Michálek 

• Galerie Millennium
• Ondřej Michálek
• současná grafika
• akvatinta
• hlubotisk