Dagmar Havlíčková své kresby píše. Řadí slova ve sloupcích, vrství je a přepisuje přes sebe. Rozkládá je volně po ploše i do protínajících se kružnic a vlnovek ornamentů, jejich členěním podobných tkaninám koberců. Střídá černou s barevnou tuší, s rozmyslem a jindy náhodně jí pokrývá i vícemetrové plochy papíru. Píše až několik hodin denně, po řadu týdnů i měsíců na jednom archu. Cituje žalmy nebo si naléhavě znovu a znovu opakuje prosebná slova. Její nekonečné psaní podobá se tak modlitbě růžence. Zrnko po zrnku noří se hlouběji do své mantry, do pokorné meditace a do jejího ticha. Snad kaje se jako řeholnice, sama za sebe, za své blízké, za všechny... a vyprošuje i nám odpuštění? Nekončící kresbou vtěleného slova potkává se s Václavem Stratilem, který tak ale měří čas, s Inge Koskovou, která v jemné kresbě nachází podobné usmíření a svou radost z uvolnění těla i mysli předává dál, spjata v plné jednotě s přírodou vně i v sobě samé.

Zásadní vliv mělo na Dagmaru Knobovou setkání na studiích v Brně s Ivanem, ale hlavně s Daliborem Chatrným. Pozdější manželství s Jiřím Aloisem Havlíčkem (1948-97) bylo přínosné i svazující. Patřili k olomouckému undergroundu a zabývali se vším dostupným: mytologií, kosmologií a mystikou, filosofií i vírou v různých podobách, fyzikou i metafyzikou barev, jógou i astronomií. To vše ji naplňovalo, ale i omezovalo, a až teprve odpoutání se od něho jí otevřelo vlastní, vyhraněnou cestu.

Rozhodující pro ni byla konverze ke katolictví a následně i studium pravoslaví... a právě tam: v jeho Ikonách našla i svůj „živopis". V něm zrodily se její dnešní kresby, utkané z vláken husté sítě slov a doslova psané krom latinky někde i v azbuce. Dává jim tak jiný a jedinečný rozměr. Nezobrazuje, a přece oslovuje silným sdělením. Slovy modliteb a žalmů i vlastním úsporným slovem básnířky pevně váže ryzí formu s obsahem, ve své niterné výpovědi s nikým nezaměnitelná...

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka