V dvanáctém díle série Okem redakce se dočtete o soše Kůň Davida Černého, která visí v pasáži pražské Lucerny, z pera našeho redaktora Jiřího Tomáška.
Břicho jako podstavec
Do Lucerny se vchází zespoda a nahoru se člověk podívá až po chvíli. Nejdřív mramor, mosaz, průvan od kina. Pak teprve to břicho. Kůň visí hlavou dolů, zavěšený za kopyta jako na jatkách, jazyk mu vypadl z tlamy a ztuhl v poloze, ve které není nic hrdinského. Je to mršina. A na té mršině sedí svatý Václav — ve zbroji, s praporcem, pohled upřený někam nad hlavy kolemjdoucích. Netečný. Klidný. Tváří se, jako by se nechumelilo.
Tou větou je vlastně řečeno všechno.
|
Obr. 1. |
Černý si z Václava nedělá lacinou legraci. Neudělal mu červený nos. Vzal Myslbekovu sochu, na které sochař dřel desítky let, a jenom jí obrátil gravitaci. Nic nepřidal, nic neubral. U Myslbeka stojí kůň všemi čtyřmi pevně na podstavci, hlava vzhůru, směr dopředu - je to socha o jistotě, kterou si česká společnost devatenáctého století potřebovala odlít do bronzu, protože ji jinak neměla. Černý ponechal tutéž figuru a pověsil ji. Vtip nevzniká zesměšněním, ale tím, že se otočila osa. Je to úsporné řešení, u něj skoro nečekané, a je to jeho nejlepší práce právě proto, že tak málo křičí.
A teď k tomu, co ta socha dělá se svým divákem.
|
Obr. 2. |
Nechumelismus je slovo spíš novinářské než odborné. Vychází z toho rčení o člověku, který se tváří, jako by se nechumelilo, a popisuje českou schopnost okázale si nevšímat moci. Není to vzdor. Není to souhlas. Je to třetí možnost: jít dál, i když kolem padají dějiny. Někdy se tím pohrdá, jindy se to obdivuje - podle toho, kolik toho ten, kdo mluví, sám přežil. Václav sedící na břiše zabitého zvířete je pro takový postoj dokonalý obrázek. Neví, že jeho kůň je mrtvý. Nebo to ví a nepovažuje to za důvod měnit držení těla.
Švejk dělá totéž, jen aktivněji. Neodporuje. Souhlasí tak důkladně a poslušně, až se celý systém rozsype vlastní vahou. Blbost s razítkem, poslušnost dovedená do bodu, kdy začne škodit. Není to veselá knížka; je to groteska, a groteska nemá šťastný konec.
Středověk měl pro tenhle způsob myšlení dokonce vlastní jméno: obrácený svět. Mnich, který celý den opisoval posvátný text, si na okraj stránky maloval krvelačné králíky, jak stahují lovce z kůže a napichují psy na rožeň. Ne z rouhačství. Spíš jako ventil. Vážná věc se dá unést jenom tehdy, když si k ní člověk smí přimalovat protijed - a stačí, když se vejde na okraj. Vraždící králík z Monty Pythonova Svatého grálu je nejvěrnější pokračování téhle tradice, jaké dvacáté století vyrobilo. A Lucerna je okraj stránky Václavského náměstí. Doslova. Sto metrů od oficiální verze, o patro níž, v pasáži, kterou postavil Havlův dědeček.
|
Obr. 3. |
Obr. 4. |
Kde je tedy ten bullshit detektor? Lhář ještě s pravdou počítá, protože ji musí obejít. Kecal ji ignoruje úplně, protože mu je jedno, jak to bylo - potřebuje jen účinek. Svatováclavský kult je na to učebnice. Zakládá ho Boleslav, tedy bratrovrah: dynastie si vyrobí legitimitu z těla, které sama odklidila. Obrozenci z Václava udělají záruku české státnosti. Protektorát to dotáhne do konce - svatováclavská orlice, Moravcovy proslovy o knížeti, který platil Němcům tribut a byl to prý zdravý rozum, tak plaťte taky. Komunisté kult spíš odsunuli, brali si Žižku a husity, ale náměstí si nechali jako jeviště, protože scéna funguje bez ohledu na to, kdo na ní zrovna stojí. V listopadu 1989 se pod Myslbekem znovu zpíval chorál. Ten kůň unesl každý režim, který ho potřeboval osedlat.
Pověsit ho za kopyta tedy není útok na svatého. Je to čištění.
Zbývá výhrada, bez které by z toho byla chvála, ne kritika. Nechumelismus je taky diagnóza. Švejk přežije všechno a nepostaví nic; ironie umí být to nejpohodlnější alibi. A socha sama za sedmadvacet let zdomácněla - pozadí na selfie, motiv na magnetce, zastávka mezi orlojem a Karlovým mostem. Z vtipu se stal nábytek. Což je, přiznejme, ten nejčeštější možný osud.
Přesto tam visí dál. Kdykoli se vrátí poptávka po velkých slovech - a ta se vrací pravidelně, s prapory, předky a "naší tradicí" - je v pasáži trvale nainstalovaný přístroj, který na ni reaguje. Ručička se nehne. Jenom jazyk visí ven.
Série Okem redakce si klade za cíl zprostředkovat našemu čtenářstvu unikátní pohledy členů spolku České galerie. Každý redaktor a redaktorka (většinou bez formální kunsthistorické erudice) dostává příležitost představit výtvarné téma, které je fascinuje.
Náš spolek zaměstnává lidi znevýhodněné na běžném trhu práce a dává jim možnost uplatnit své vlohy při práci v kulturní sféře. Věříme, že i díky této sérii se nám podaří postoupit zase o kus dál v naší snaze o destigmatizaci a větší pochopení duševního onemocnění ve společnosti.
Autor: Jiří Tomášek
Foto: 1 - Stefan Fadinger; 2 - Balou46; 3 - Polyparadigm~commonswiki; 4 - Patrick H. Lauke; úvodník/původní fotografie - Txllxt TxllxT