Ferdinand Maxmilián Brokoff – mistr barokního klasicismu

Sochy Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa charakterizuje klasická uměřenost, klidný výraz, tělesnost a monumentalita. Jeho dílo, představující jeden z vrcholů českého barokního sochařství, stojí v příkré opozici k tvorbě jeho hlavního konkurenta Matyáše Bernarda Brauna.

Sochařův otec Jan Brokoff (1652-1718) přišel do Prahy z Horních Uher (dnešního Slovenska). Za morové epidemie roku 1681 se přesunul do západních Čech, kde postupně působil ve službách několika šlechtických rodů. Na zakázku barona Matthiase Gottfrieda Wunschwitze z Poběžovic vytvořil podle předlohy vídeňského mistra Matthiase Rauchmüllera dřevěný model k bronzové soše sv. Jana Nepomuckého. Socha dosud nekanonizovaného, ale již široce uctívaného světce byla odlita a osazena na Karlově mostě v roce 1683, na nějž připadlo domnělé 300 výročí Janovy smrti (Jan byl ve skutečnosti umučen a svržen z mostu v roce 1393, nikoli 1383, jak se tehdy tradovalo). Dílo se poté stalo ikonografickým vzorem pro nesčetná umělecká zobrazení sv. Jana Nepomuckého v Čechách, v Evropě i v zámořských zemích.  V roce 1692 se Jan Brokoff natrvalo usadil v Praze a vedl zde velice úspěšnou sochařskou dílnu, která získala dobrou polovinu všech zakázek na barokní výzdobu Karlova mostu. S postupem času se na provozu dílny podíleli s narůstající měrou i dva jeho synové, které sám vyučil.

Jan Brokoff je též autorem prvního kamenného sousoší na Karlově mostě – Oplakávání Krista (1696), které však na svém místě vydrželo pouze do poloviny 19. století. Brokoffovu staršímu synovi Michaelu Janu Josefovi (1686-1721) bývá připisováno sousoší sv. Barbory, Markéty a Alžběty (1707). Na soše sv. Vojtěcha (1709) již patrně spolupracoval se svým mladším bratrem. Ferdinand Maxmilián (1688-1731), který svým talentem vysoce předčil svého otce a překonal i staršího bratra, se roku 1709 vrátil z tovaryšské cesty do Prahy a poměrně záhy převzal vůdčí roli v dílně. V té době právě vrcholila první etapa výzdoby Karlova mostu, na jehož pilíře dodala Brokoffova dílna celkem 14 sousoší a soch.  Během času však bylo pět z nich poničeno přírodními vlivy nebo člověkem a nahrazeno mladšími díly. Největší pohromou bylo vážné poškození Karlova mostu velkou povodní v roce 1890, při níž byly strženy do Vltavy dvě z vrcholných Ferdinandových děl, jejichž torza jsou nyní uložena v Lapidáriu – sousoší sv. Františka Xaverského a sousoší sv. Ignáce z Loyoly.  Zatímco první z nich dnes zastupuje kopie od Čeňka Vosmíka, druhé bylo nahrazeno jiným dílem.  Do našich dnů se na Karlově mostě zachovalo devět sousoší a soch z Brokoffovy dílny, které jsou z důvodu památkové ochrany až na výjimku zastoupeny kopiemi. 

Zaniklé sousoší sv. Ignáce z Loyoly (1711), jehož původní podobu známe díky zachovanému dřevěnému modellettu, se vyznačovalo umělecky náročnou a symbolicky exponovanou kompozicí. Postava světce s rozepjatými pažemi stála na zeměkouli, vynášené pestrým uskupením alegorických postav, symbolizujících světadíly a národy. O zakázku na sousoší sv. Františka Xaverského (1711) se strhla napínavá umělecká bitva mezi vedoucími sochařskými dílnami té doby. Konkurenční návrhy, které v letech 1709-10 předložila jednak Brokoffova, jednak Braunova dílna (ve spolupráci s Petrem Brandlem) neobstály při posouzení jezuitskými objednateli a byly oba zamítnuty. Nakonec uspěl další návrh F.M. Brokoffa, představující dvouetážovou vertikální kompozici, kde postava světce pozvedající v energickém gestu kříž je se svým komparsem vynášena na štítu, podepíraném alegorickými postavami Číňana, Tatara, Turka a mouřenína. Do tváře klečícího mladíka, jenž drží knihu a na ní položený biret, umělec vtiskl vlastní kryptoportrét.

Vedle sousoší sv. Františka Borgii (1710), které doplňuje trojici děl objednaných jezuitským řádem, je v souvislosti s Karlovým mostem nutné zmínit ještě dvě další práce Ferdinanda Maxmiliána. V zakázce na sousoší sv. Vincence Ferrerského a sv. Prokopa (1712) čelil umělec výzvě, jak pojednat nesourodou dvojici španělského dominikána a českého benediktina. Jednotící myšlenku nalezl v ideji boje s Ďáblem, která je společná pro životopisné legendy obou světců. K nejznámějším dílům na mostě nepochybně patří vedle Braunovy sv. Luitgardy též Brokoffovo sousoší sv. Jana z Mathy, Felixe z Valois a Ivana (1714). Jádro skupiny tvoří postavy dvou zakladatelů trinitářského řádu a domácího světce –poustevníka sv. Ivana, rozmístěné ve vyvážené kompozici na umělém skalisku. Populární postava Turka střežícího vězně za zamřížovaným okenním obloukem odkazuje k hlavní ideji starobylého řádu trinitářů, který byl založen již roku 1198 s posláním vykupovat křesťanské zajatce z otroctví. 

Řád johanitů neboli maltézských rytířů se do sochařské výzdoby Karlova mostu nezapojil, v téže době však nechal postavit sloup řádového patrona – sv. Jana Křtitele (1715) na Maltézském náměstí, v těsné blízkosti sídla pražské komendy a českého velkopřevorství. Postava světce, typologicky odkazující k raně barokní bendlovské tradici, se pravou rukou opírá o žerď maltézského praporu a levicí ukazuje na beránka u svých nohou. Socha shlíží z vysokého trojbokého soklu s reliéfní výzdobou, na jehož nárožích stojí či klečí tři andělé nesoucí štíty s latinským, německým a českým textem světcovy chvály. Protože Jan Brokoff vytvořil první sochu a ikonografický vzor sv. Jana Nepomuckého, není překvapivé, že další světcovy sochy vznikaly pod dlátem jeho synů. Z Ferdinandovy tvorby uveďme sochu sv. Jana Nepomuckého u paty Radnických schodů na Hradčanech (1710), na průčelí světcovy kaple při bazilice sv. Jiří na Hradě (1722) nebo před kostelem sv. Ducha (kolem 1725) na Starém Městě.

Nelze pominout Ferdinandovu sochařskou výzdobu Morzinského paláce (1714) v Nerudově ulici na Malé Straně. Autorem koncepce výzdoby je nepochybně architekt Jan Blažej Santini-Aichel, který v projektu paláce záměrně zredukoval ornamentální architektonické prvky ve prospěch prvků sochařských, organicky zakomponovaných do průčelí stavby. Centrální balkon paláce podepírají proslulí Brokoffovi atlanti, kteří mají podobu mouřenínů a odkazují tak k heraldickému znamení Morzinů. Jejich tektonická funkce neubírá nic na jejich jadrném realismu a sochařské autonomii. V supraportě nad balkonem se nachází kartuše s rodovým erbem, dva portály po stranách balkonu krášlí alegorické busty Dne a Noci a ikonografický program průčelí vrcholí na atice, osazené čtyřmi alegoriemi světadílů. Procházka Nerudovou ulicí přímo vybízí ke srovnání Morzinského paláce s protějším Kolowratským (Thunovským), který byl projektován rovněž architektem Santinim, ale sochařsky vyzdoben Matyášem Bernardem Braunem. 

Řezbářské dílo Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa je v porovnání s dílem kamenosochařským sice menší rozsahem, avšak srovnatelné kvalitou. Vyzvednout je nutné zejména dva polychromované soubory Kalvárie, nacházející se v kostelech sv. Haštala a sv. Havla na Starém Městě pražském. Kalvárie u sv. Haštala (1716) obsahuje kromě ústřední scény Ukřižování s Pannou Marií a sv. Janem ještě čtyři další výjevy na samostatných soklech: Ježíš na hoře Olivetské podpíraný andělem, Ježíš zbičovaný, trním korunovaný a nesoucí kříž. Otisk vlastní mistrovy ruky nesou řezby Panny Marie, sv. Jana a Ježíše na hoře Olivetské.

Svatohaštalskou kalvárii umělecky překonává Kalvárie u sv. Havla (1720), vytvořená pro kapli sv. Kříže v severní postranní lodi karmelitánského řádového kostela. Interiér kaple je pojednán jako barokní Gesamkunstwerk, jehož ikonografický program sjednocuje architekturu, sochy i nástěnné malby do jednoho harmonického celku. Ústřední sochařský výjev Ukřižování zahrnuje podobně jako v případě Kalvárie u sv. Haštala tělo mrtvého Ježíše ve skalním hrobě, navíc je rozšířen o postavy Boha Otce na oblaku a truchlící Maří Magdaleny. Expresivní pojetí hlavních účastníků dramatu a dvojice truchlících andělů je vyváženo klidným realismem postav čtyř evangelistů, umístěných v nárožních nikách kaple. Oběma Kalváriím je námětově blízké sousoší Snímání z kříže (1724) na bočním oltáři proboštského kostela sv. Petra a Pavla v Mělníku.

Pozdní tvorbu Ferdinanda Maxmiliána reprezentuje Mariánský sloup na Hradčanském náměstí (1726-36), postavený namístě někdejšího morového oltáře jako poděkování za pominutí morové epidemie z let 1713-14. Vysoký štíhlý sloup vyrůstá z dvouetážového trojramenného soklu a je završen výrazně vyloženou římsou, na níž spočívá socha Immaculaty (Panny Marie Neposkvrněné). Na spodní etáži soklu jsou umístěny sochy tří stojících (sv. Karel Boromejský, sv. Alžběta Durynská, sv. Florian) a tří sedících světců (sv. Petr, sv. Pavel, sv. Jan Nepomucký). Horní etáž soklu nese tři stojící postavy (sv. Vít, sv. Václav, sv. Vojtěch). Kromě Immaculaty je Brokoff autorem pouze čtyř z devíti světeckých soch na soklu, což prozrazuje odlišný charakter zbývajících figur. Umělec vytesal expresivně pojatá sousoší sv. Karla a sv. Alžběty a sedící postavy apoštolů sv. Petra a sv. Pavla, působící jako jejich výrazové protějšky svým důstojným klidem a takřka michelangelovskou monumentalitou. Zbývající sochy na soklu jsou méně tělesné, štíhlejší a křehčí. Za pravděpodobného dokončitele Mariánského sloupu je pokládán František Ignác Weiss. 

K absolutním vrcholům Brokoffova díla patří sochařská výzdoba náhrobku Jana Václava Wratislava z Mitrovic (1716) v bazilice sv. Jakuba Většího při minoritském klášteře v Praze. Zemřelý nejvyšší kancléř českého království byl současně velkopřevorem maltézského řádu, proto je zpodoben v rytířském brnění a s řádovými insigniemi.  Klesající tělo mrtvého šlechtice podepírá alegorická ženská postava Slávy, zatímco Fáma zapisuje jeho zásluhy na stěnu obelisku a Meditace se sklání nad knihou. Tři alegorické figury doplňuje okřídlený Chronos, který pravicí pozvedá přesýpací hodiny a připomíná tak neúprosný běh času. Lesklý a hladký povrch soch i jemnost v provedení detailů evokují bílý mramor, ve skutečnosti je použitým materiálem štuková imitace mramoru. Architektonické řešení skvostného kancléřova náhrobku, považovaného za nejpůsobivější funerální barokní skulpturu v Čechách, navrhl Johann Bernard Fischer von Erlach (1656-1723), vůdčí osobnost rakouské vrcholně barokní architektury.

Účast na vzniku Wratislavova náhrobku vynesla Brokoffovi nejen uměleckou slávu, ale též spolupráci na dalších prestižních zakázkách renomovaného stavitelského rodu Fischerů von Erlach. K nim patří zejména výzdoba tzv. Kurfiřtské kaple katedrály ve Wroclawi (1722), kde Brokoff mimo jiné vytvořil hlavní oltář s majestátními mramorovými sochami Mojžíše a Áróna po stranách Archy úmluvy s vycházejícím sluncem. Dalším plodem zmíněné spolupráce je náhrobek rady Johanna Georga Wolfa v luteránském kostele sv. Alžběty ve Wroclawi (1723), na němž se podílel již Joseph Emanuel Fischer von Erlach (1693-1742), syn a nástupce Johanna Bernarda. Spolu s ním vytvořil Brokoff také náhrobek knížete Johanna Leopolda Trautsona (1724) v dvorním kostele sv. Michaela Archanděla ve Vídni. Figurální kompozice tohoto díla je vlastně redukovanou variantou Wratislavova náhrobku v bazilice sv. Jakuba v Praze, pojednanou v méně monumentální a měkčí formě. 

Zatímco sochařské dílo Matyáše Bernarda Brauna (více zde) je rozptýleno po celých Čechách, domácí část díla Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa je soustředěna v Praze. Oba umělci představují nejen dva vrcholy českého barokního sochařství, ale i dva výrazné umělecké protipóly. Brokoffovy práce charakterizuje jasný kompoziční řád, vyváženost, harmonie a tíhnutí k monumentalitě. Jeho figury jsou hmotné a modelované s objemovou nadsázkou, postoje pevné a stabilní, gesta klidná a uměřená, tváře soustředěné, drapérie zdůrazňuje objem těla. Pro Braunova díla je charakteristická otevřená kompozice, citové zaujetí, vzrušená dynamika a dramatický účinek. Jeho postavy jsou plné energie, často zachycené uprostřed dramatického děje, gesta impulsivní, tváře extatické, drapérie rozevláté ve vířivém protipohybu vůči tělu. Lze tedy shrnout, že Brokoff a Braun ztělesňují dvě protichůdné stylotvorné tendence barokního sochařství – barokní klasicismus, tíhnoucí k řádu, a barokní expresivitu, vyjadřující hlubokou emoci.

Text a foto: Jiří Bernard Krtička 

• oltář
• barokní sochařství
• řezbářství
• Ferdinand Maxmilián Brokoff
• morový sloup
• Karlův most
• náhrobek