Kultura a umění
Vůbec to není totéž. Tyhle dva pojmy si pořád pleteme.
Řeknu to jednoduše, aby mi každý rozuměl: Kulturu je potřeba vždycky a za všech okolností podporovat, platit (ale také kontrolovat výdaje)! Umění ať si každý dělá za svoje.
Co je kultura?
Tak, jak tu na světě v jednotlivých státech žijeme, žijeme společně. Žijeme ve společnosti. Kultura pomáhá tuto společnost vytvářet, udržovat a také zlepšovat. Proto není jen důležitá, ale je nezbytná. Kultura je státotvorná.
Co je kultura? Třeba městské muzeum v Kralupech, které pořádá koncerty, výstavy, přednášky a setkání. Kromě toho pomáhá lidem v základních otázkách a snaží se odpovědět na to, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Muzea jsou naše lidské kořeny. Kulturou je také třeba den na zámku Kačina. Den plný prohlídek, divadla, kolovrátků a stánků řemesel. Místo, kam přijde rodina s dětmi, kde se potká s jinými rodinami, i se samotáři. Kde hraje živá hudba i děti tu hrají, kde se mládež převléká za strašidla a kde se strašidel nebojí jen ti nejstatečnější tatínkové.
Kultura je síť. Skutečná síť knihoven. Ale i prodejna kytar a hudebních nástrojů. Patří sem také knihkupectví. Tohle všechno je kultura. A ještě mnohem, mnohem víc. Hodně jsem toho vynechal.
A co je umění?
Všechno a nic. Nevíme. Tak to doslova a přesně je. Vezmeme-li vážně výrok skutečného znalce, pana Ernsta Gombricha, pak umění znamenalo v různých dobách různé věci.
Co znamená dnes? Nikdo neví. Dnešní „znalci“ jsou spíše specialisté na trh s uměním. Radí sběratelům, co koupit, aby to byla dobrá investice. Co má cenu, co bude mít cenu, kde se cena navýší a podobně. Jsou v tom finance. Jednak móda, jednak finance.
Umění je dnes vlastně slovo, jehož obsah mu dává každý z nás. A tak každý ten obsah je jiný. Pro příklad: tam, kde v antice stavěli vítězné oblouky, tam je dnešní umění balí do plátna.
Kdysi mělo umění jakýsi požadavek: aby přinášelo něco nového, něco zvláštního, něco jediného a jedinečného. Jenže ani to už dnes prý neplatí.
Nikdo neví, co je dnes umění. Kdokoli může cokoli.
Pro kulturu má smysl takové, které umožní, aby za ním mohli jít i nestudovaní lidé a zkoušeli v něm najít smysl.
Ještě jednou – kultura je státotvorná, spojuje lidi a drží společnost. Umění tohle dělat nemusí a některé dělá i pravý opak – pokud si ho někdo vůbec všimne.
 |
Měřítko hodnot a pořadí důležitosti
Jsou to – láska, poznání, tvorba a humor.
Začínám těmihle čtyřmi stálicemi, které cítím na našem lidském nebi. Chybí-li některá z nich, nenajdeme své „místo na slunci“. Vynechal jsem něco? Opravujte mě, hernajs! Nejsem vševěd a není mi šedesát.
Připomínám – nic z těch stálic nemůžete mít sami, o samotě, jen pro sebe. Je potřeba, abyste se měli rádi, ale samotná sebeláska vám růže nepřinese. A kdyby přinesla, nebudou vonět. Je dobré o sobě a světě kolem něco vědět, mít radost z učení. Pěstovat a uznávat zvědavost, ale nenechat se nudit. Učím se pořád, ale teď už většinou čemu chci a kdy chci…
Tvořit, to znamená se obnovovat, občerstvit. Děláte co vás baví a tak to taky docela dobře umíte. Mimochodem – abyste něco mohli dělat, je třeba mít rád. Mít rád ostatní lidi. Bez toho to nejde. A beze srandy už vůbec ne. Můžete se smát o samotě, třeba tomu trpaslíčkovi s hůlkou, ale jak víte – něco tomu chybí, není to ono, že ne?
Text nahoře jsem si napsal do katalogu v r. 95, ještě v minulém století.
Hned to další důležité na řadě je: Co teď a co potom. „Morgen, morgen, nur nicht heute, sagen alle faulen Leute.“
Česky přibližně: „Zítra, až zítra, jen ne dnes, říkají všichni líní lidé.“
Jde o známé německé rčení používané pro odkládání věcí na později. Byl to nápis na starých kachlových kamnech v naší chalupě v severních Čechách.
Ano, jsem taky líný, někdy, a co má být?
Něco nepočká a na něco je času dost. Když máte srovnaný žebříček hodnot a času, uleví se vám. Možná si díky tomu vypěstujete dobré vztahy. Ty jsou třeba, ale začínají u vás! Honem se polepšete.
Když mi bylo asi patnáct, rozhodl jsem se pod modrým nebem s bílými obláčky, že se nebudu paktovat se zlem. Vzhledem k mé povaze šlo o odvážné a velmi pracné rozhodnutí, ale časem jsem pochopil, že zlodějny, křivárny, podvody, předbíhání atd. škodí paradoxně nejvíc tomu, kdo je dělá. Protože: Kdo krade, myslí, že všichni kradou a zamyká a strachuje se o majetek. Podvodník podezírá z podvodu všechny ostatní… A děkování není fráze. Při každém čištění zubů (nejpozději!) děkuju pánubohu, ať kdokoliv to je, že jsem zdráv a vesel a čeká mě báječný den. Kdo není vděčný, nic nedostane, napsala jedna paní a ne první.
Myslím, že to pro začátek o životě asi stačí. Nic nového jsem vám neřekl, to víte a já taky. Nenapsal jsem to, abych sdělil něco nového. Spíš proto, abychom si to opakovali, věděli pořád. Píšu to i sám sobě.
 |
Jak dostat sdělení tam, kde je třeba
Přijmi a pochop: Je jedno, jak moudré a skvělé věci píšeš a o čem. Důležité je, aby se dostaly ke správným lidem. K těm, kteří je potřebují. Jenže oni o nich nevědí a možná je ani nechtějí…
První článek se týkal zdánlivě nedůležitých věcí – kultury a umění.
Druhý byl o věcech hlavních pro život.
Tenhle třetí je o hledání cesty. Cesty ke druhým. K těm, které zrovna moc nemilujeme a ani netoužíme být v jejich společnosti. Ale i oni jsou pro nás důležití, protože volí. Volí svůj druh zábavy, oblékání, stravování a také vládu, která nám potom všem vládne.
Takže znovu: Jak jim dát vědět, že jejich život může být lepší, radostnější, zdravější? Jak je oslovit?
Jak získat jejich pozornost a zájem? To je klíč.
Oni totiž nic nehledají. Nemají čas. Stěží odkopávají hory kravin, nesmyslů a reklam, které se na ně valí tak, že nemohou dýchat. Tahle práce nebude nic jednoduchého.
Ať už právě děláte cokoli, na chvíli přestaňte a pojďme se spojit. Když to neuděláme, možná se brzy sami už ani nenadechneme. To, co píšu, není plané povídání.
Oslovení téhle většiny – ano, většiny – bude dlouhá a nekončící dřina. Kromě vědců k tomu potřebujeme umělce všech žánrů. Herci v těch ostatních musí probudit cit a emoci, psychologové zařídit, aby naše nápady přijali za své. Nejlepší pedagogové by měli přijít na to, jak věci zjednodušit a podat. Potřebujeme vynikající manažery a odborníky na marketing. Skvělé influencery a copywritery. A musíme se dát dohromady rychle, jinak budeme ustavující schůzi pořádat v nebi.
Jak to udělat? Napsat, nakreslit, natočit reel, vyfotit!
To podstatné najdete v článku číslo 2. Pro méně nadané bych připojil ještě návod, jak jednoduše poznat fanatiky, deprivanty, psychopaty a další podobné typy.
Mohl by ho napsat pan Koukolík? Nebo pan Halík?
Především je ale třeba představit si člověka, kterému své sdělení adresujete.
Vždycky jsem psal pro ty, kdo umějí číst. A jak rád! Teď se to těžce odnaučuji. Snažím se neodbíhat, necitovat, nepsat dlouhé věty plné cizích slov. Přidávat obrázky.
Nesmějte se, není čemu.
Pomohlo mi v tom Dřevo. Na všech svých večerech mluvím tak, aby mi rozuměli všichni, a předpokládám, že o tématu nevědí nic. Vůbec nic.
Co pomůže vám, nevím. Jistě něco najdete…
Autor: Martin Patřičný
Foto: archív autora