Výstava tří autorů – Adam Kašpar (1993), Tomáš Tichý (1984) a Marek Kvetán (1976) prověřuje potenciál mýtu a meta-vyprávění z pozic proměn malířského a sochařského média v digitální epoše. Degradace obrazové informace a mystifikační imaginace anonymní AI významně proměňují lidské vnímání. S nimi mizí i smysl pro plastičnost, haptičnost a měřítko artefaktu. Tisíce let staré příběhy jsou jako „nálezové situace“ rozpouštěny v rychlém jazyce flexibilní digitální koláže a přemazávány tak v lidské kolektivní paměti. Může to být ale i jinak. Současná situace nás může naučit soustředit se opět na to, co je ve smyslovém vnímání skutečně podstatné a co pouze zakrývá či deformuje pravdivost (nejen) umění. Současnost nám může přinést nové objevy a nová zjevení, na která ještě nejsme plně připraveni. Tvorba tří autorů na tuto situaci reaguje různě.
 |
 |
Marek Kvetán jako konceptuální sochař obrací svou pozornost na reprodukční, hybridní a odcizující mechanismus masové a populární kultury. V době permanentního konzumu a spotřeby zaniká pojem dějinnosti. Pro zrychlený čas ztrácí na atraktivitě. Momenty minulosti pak často vystupují z roviny nerozlišitelnosti pouze jako kontextu zbavené politické argumenty nebo reklamní strategie. V klíčovém díle výstavy Corner stone zpřítomňuje autor vybrané „zlomové okamžiky“ civilizace. Momenty, které radikálně transformovaly lidstvo jako celek, nebo společnost jako lokální jev. Do prostoru vstupují modely kamenů, jakýchsi megalitických menhirů, které vždy jako civilizační sokl nese příslušná židle s kontextuálním odkazem na konkrétní historický či sociální čas (např. Uranit a lékařská židle z lágru v Jáchymově s odkazem na nástup jaderného věku či meteorit a školní židle odkazující na změnu vývoje Země a nástup savců, potažmo člověka atd.). Pojem rozumu a poznání ve vztahu k osvícenství prověřuje Kvetán v díle Parallel systém – Coral. Jedná se o simulaci para-muzejního exponátu, který svou hybridností referuje o „post-humanitních“ dějinách, z nichž se postupně vytrácí smysl a význam lidských stop. Imitační systémy pro dostupnost masové potřeby ironicky reflektuje dílo Koberec, v němž se propojuje levná kopie orientálního vzoru se světelnou a hudební stopou turbo-folkloru (Arkan). Modrý odlitek autorovy ruky držící skleněný svitek odkazuje na datovou schránku a žánr autoportrétu v digitální době, v které je pro komunikaci podstatnější ruka uživatele, nežli jeho tvář. Autorova ruka se stává také součástí objektu-relikviáře a prstem ukazuje, jako Da Vinciho Svatý Jan Křitel, vzhůru na neznámá a čím dál neznámější nebesa.
 |
 |
Tomáš Tichý se dlouhodobě věnuje přehodnocování tradičního závěsného obrazu v nových podmínkách post-informační doby a masového rozlivu sociálních komunikačních prostředků a sítí. Polarity života a smrti známé z dějin výtvarného umění jako cyklicky se vracející mantinely spojené s věčně kladenou otázkou po smyslu a naplnění lidského života vůbec se posouvají do nové kvalitativní proměny, v níž jsou (polarity) nahrazeny překrýváním a vzájemnou intoxikací. Výsledkem je, že živé formy jsou nahrazovány umělými mechanismy a naopak. Organika a anorganika ztrácí svá rozpoznatelná rozhraní. Dialogy s AI dokazují realitu těchto mechanismů a patrný dopad na lidskou zkušenost a vnímání. Náš redukovaný vztah ke zkušenosti, potažmo přírodě, se stává čím dál tím více ryze „modelový“ či prioritně „hravě Ježaté interaktivní“. Logika a kauzalita věcí se nahrazuje aspektem „okamžitého zážitku“. Přitom už Theodor W. Adorno hovořil jasně o tom, že „veškerá masová kultura je principiálně adaptací“ a že „bezdějinnost masové kultury je nuda, kterou si nárokuje ukrátit.“ Autor pracuje ve svých obrazech s prvky cizorodosti, s tím, co je z hlediska lidského vnímání „neidentické“ (Adorno), a proto zneklidňující. Ježaté či zaoblené krystalické konstrukce jakéhosi umělého růstu, které připomínají nedokonalý imitační systém 3D tisků či do modelu převedené chemické vzorce konfrontuje autor s křehkostí poletujícího hmyzu, a především s metaforou „efektu motýlích křídel“ známou z teorie částicové fyziky. Nepřiměřený růst podivně bující hmoty do všech stran jakoby vytěsňoval přítomnost člověka i jeho minulost. Odtud skrytost lidské přítomnosti s jedinou výjimkou, kterou je dílo Dopamined, v němž z lidské bytosti zůstává jen rozmazaná digitální stopa.
 |
Adam Kašpar vnímá naléhavost metapříběhu, který se odehrává a který autor nalézá ve vztahovém poli mezi dochovanými znakovými systémy starých kultur a dynamickým potenciálem lidského nevědomí, které se často ohlašuje ve snech. Co všechno musí obsahovat struktura vyprávění a jazyk, aby se realizovala komplexnost cílového sdělení a jeho pochopení? Znakové systémy, tak jak se dochovaly z dávné minulosti, pro nás přenášejí torzální sdělení, tak jako v alchymii je vztah textu a ilustrace neúplný. Čehosi podstatného ke katarzi pochopení se tu nedostává. Je snad cosi „ztraceno v překladu“? Jsou nám sice nabízeny metafory ve formátech alegorií a podobenství, zůstávají však interpretačně otevřené. Tím provokují, zneklidňují a iritují. V současné malbě Adama Kašpara lze zaznamenat zásadní obrat od vnějšího k vnitřnímu: „Místo geologických formací a pralesů jsem začal mapovat houštiny a pralesy nevědomí. Od začátku do toho vstupovaly sumerské mýty,“ komentuje svou současnou práci. Formální posun v obrazech vyplynul ze zmíněného „přeladění“. Základní malířskou tematizací se stal vztah vědomí a instinktu, potřeba ozřejmit prapočátek vzniku vědomí jako procesu sebe-uvědomění. Do obrazů vstupuje také coby dokonalý výraz jungiánské aminy motiv Inanny, sumerské bohyně války, sexu a konfliktu. V neposlední řadě je to potom odkaz na gnosticko-křesťanskou tradici, která nalezla pro spor mezi vědomím a instinktem nové řešení v koncepci agapé, nebo-li nadosobní lásky. Většina Kašparových obrazů se vynořuje ze tmy, která sama je symbolem zastření smyslu věcí. Nevidíme, zdá se, to nejpodstatnější. Smysl lidské existence zůstává skryt. Je absolutní záhadou, o níž se tříští principy lidského sebe-vědomí. Jednou z cest je předpoklad, že odpovědi jsou uloženy někde v minulosti, kde je lze objevit. Objevuje se tu však také faustovský motiv touhy po vše-poznání, které může člověka spálit na popel.
 |
 |
 |
Výstava METASTORY tematizuje lidskou přítomnost ve zrychleném a odcizujícím se světě, který přemazává a modifikuje kolektivní i individuální paměť. Proč k tomu dochází a čeho jsme tu svědky, to jsou otázky, na které neznáme odpověď. Operujeme v prostoru transformace, které přičítáme hodnoty osudového zvratu, jenž však v jiné dimenzi platnosti nemusí být méně, nežli drobné mávnutí motýlích křídel. Z „dějin vyprávění“ však víme, co všechno to může pro budoucnost znamenat.
Výstavu Adam Kašpar, Tomáš Tichý, Marek Kvetan: METASTORY můžete navštívit v galerii Stage Garden Gallery Crears v Rožnově pod Radhoštěm do 15. srpna 2026.
Text: Petr Vaňous
Foto: Archiv galerie